FRANTIŠEK FEKETE

David Krňanský a Julius Reichel – Nové dějiny nebudou

19.11. - 30.11. 2014, Galerie Vestředu, Martinská 3, Plzeň

 

Instalace Davida Krňanského a Juliuse Reichla má podobu zásadní konfrontace slova a obrazu. Jejich dialog je provázen souhlasem, odporem i nemožností shody. Obraz má magický charakter. Jeho dějiny jsou cyklické, protože u něj není dany specifický postup čtení. Oko bloudí po obrazu jako splašené, hledá, nachází, opouští, vrací se. Proti magii vystupuje slovo a věta. Text se lineárně odvíjí. Směr jeho kontinuity je pravidlo hry. Zleva doprava, o řádek níž, zleva doprava, o řádek níž. Kombinace obrazů Davida Krňanského a textů Juliuse Reichla tyto pravidla podvrací. Ze slov se stává vizuální báseň, z linií soubor primitivních znaků, z pochopení zmatek.

Kontinuita textu je nahrazena těkavostí. Od středu šikmo vpravo, dolů, do rohu, doleva a nahoru. Naopak fragmenty Krňanského maleb vytváří sadu znaků, jímž máme porozumět. Nabízí dvě roviny, před a po. Abstraktní geometrické linie a obrazce se hýbou, mísí a vytváří obličeje a emoce. Jejich estetika je záměrně naivní a hravá. Přesto, motivy spíše vypovídají o bezvýchodnosti situace, než o okouzlujícím happy endu. Citlivá nedokončenost je nositelem přihořklé rezignace. Společná konotace těchto dvou rovin je reprodukce. Intimní šeptavá opakování i mechanický tlukot. Odtažitý dripping vyžadující přesnost a bezchybnost, se subjektivním manuálním prožitkem každého napsaného písmene. Význam zmnožujících se prvků jejich nekonečným opakováním vysychá, o to více však naléhají. Odkazují k přeinformovanosti v diskursu internetu, nemožnosti orientace a ověřování. Společné tvoří kroniku zmatku. Plátno a papír jsou bitevním polem.

Texty Juliuse Reichla by mohly být sebrané zápisky schizofrenika ze švýcarského sanatoria v roce 1957, stejně jako výňatky ze sešitu studenta, kterého přestal zajímat obsah přednášky. Opsané fráze ze sociologických knih slouží jako odrazový můstek pro asociace dalších slov a sousloví. Automatismus se rozbředává do široké krajiny. Peníze, proletariát, peníze, peníze, peníze, ztrácí hloubku. Úžas se transformuje v nudu a nadšení v blud. Vrstvením znaků vzniká abstraktní mřížka, která se přihmouřením očí slévá s malířskými skrvnami a vytváří geometricky ohraničený vodopád.

Díváme se na svoje dny z družice, to, co žijeme, je neviditelná struktura, vzor. Cítíme beznaděj, marnost, ironii. Otevírají se nám zavřené dveře a my začneme vnímat šum, který jsme dosud jen podvědomě přijímali na pozadí dnů. Jeho nevysledovatelnost a efemérnost je potlačena ostrými konturami každodenních rituálů a rutinních tahů. Ráno, večer, noc. Jen označení neustále se střídajících bodů v plochém vesmíru. Jsou stejné, instantní. Šum námi prostupuje, ale nelze ho pojmenovat. Kdo to zkusí, bude označen za blázna. Jde nám z toho hlava kolem a stáváme se těmi hlavami v obrazech, naše myšlenky přejímají jednotný tvar lineárních čar. Ty důležité věci, co děláme, je jen jejich prodlužování.

Takže prosím, nedělejme si zbytečné naděje, nové dějiny už nebudou.

 

František Fekete